České Budějovice - Černá věž

<< zpět k nahrávkám zvonů

Historie zvonů

Černá věž v Českých Budějovicích byla postavena v letech 1549–1577 v těsné blízkosti farního (dnes katedrálního) chrámu sv. Mikuláše severovýchodně od hlavního náměstí místním stavitelem italského původu Hansem Spatzem, později italskými mistry Lorenzem a Vincencem Vogarellim, a to jako strážná a hlásná věž, městská zvonice a v neposlední řadě symbol prosperity a politického významu královského města. Postupně tak nahradila starší a podstatně nižší Hodinovou věž při jihozápadním nároží kostela, která zanikla při požáru města v roce 1641 (tato starší zvonice je spolu s původní podobou farního chrámu před vyhořením dobře patrná na vedutě Johana Willenberga z roku 1602). Technickou zajímavostí je, že vzhledem k vysoké hladině spodní vody bylo zapotřebí vystavět Černou věž na mohutných, železem okovaných dubových pilotech hustě zatlučených do podloží. Černá věž je vysoká 72,29 m (ochoz se nachází ve výšce 45,67 m), má čtvercový půdorys s délkou stran cca 11,13 m, šířku stěn 3,10 m v základech a 1,96 m ve výši ochozu a devět nestejně vysokých podlaží. Kuriozitou je, že od svislé osy je věž ve svém vrcholu o 36 cm nakloněna směrem k severozápadu. Ačkoliv podle místní pověsti dostala Černá věž (dříve nejčastěji „Vysoká“, „Velká“ či „Městská“) své nynější jméno po katastrofálním požáru z roku 1641, její název pochází zřejmě až z 19. století, kdy zmizela zdobená omítka a kamenné znaky z vrchních pater věže, a věž tak dostala jednotné zbarvení ztmavlých kamenných kvádrů. Zatímco ve většině našich měst tvoří výstavné a multifunkční, tzv. městské věže součást kostela, radnice, hradeb či bran, Černá věž je spolu s Bílou věží v Hradci Králové z roku 1574 (s výškou 71,5 m) nejvyšší samostatně stojící městskou věží typu italské renesanční kampanily u nás. Dalšími, avšak staršími a podstatně nižšími samostatnými věžemi (30-50 m), jsou například zvonice u kostela sv. Bartoloměje v Kolíně, Černá věž ve Vimperku, na Moravě pak věže v Jevíčku a ve Strážnici.

Černá věž patří ke zvonicím s největším počtem zvonů u nás. Kromě dvou hodinových zvonů – Velkého cimbálu odlitého místním konvařem Štěpánem v roce 1538 (pro bývalou Hodinovou věž) a Malého cimbálu z roku 1583 od neznámého zvonaře, které dodnes odbíjejí celou hodinu a čtvrthodinu – je v Černé věži zavěšeno celkem sedm zvonů z let 1630–1724 a roku 1995, z toho pět v patrech věže (Marta, Budvar, Bumerin, Maria a Oktáva) a dva v dolní lucerně (Stříbrný a Umíráček). Čtyři zvony pocházejí z dílny významného lineckého zvonaře Silvia Kreuze (dva z nich vznikly přelitím starších, již nevyhovujících nebo poškozených zvonů), zvon Maria pochází z dílny místního zvonaře Paula Georga Haaga, zvon Stříbrný odlil místní zvonař Vojtěch Arnold a nejnovější zvon Budvar byl odlit Rudolfem Pernerem z Pasova. Válečné rekvizice nepřečkal pouze zvon Poledník, který byl v nejnovější době nahrazen zvonem Budvar. Ostatní zvony rekvizice přečkaly, často s vynaložením obrovského úsilí úřadů i jednotlivců (zejména Bumerin). Některé ze zvonů (Marta, Oktáva) byly v průběhu válek sňaty a odvezeny k roztavení, avšak po skončení války se je podařilo dohledat a do města vrátit.

 Z dřívější Hodinové věže byly na nově postavenou Městskou věž nejprve v roce 1573 přeneseni předchůdci dnešní Marty a zrekvírovaného Poledníku, v roce 1576 byl do věže zavěšen původní Bumerin. Díky tomu unikly tyto zvony požáru, který v roce 1641 zničil třetinu města včetně Hodinové věže se zbývajícími dvěma zvony snad z roku 1531 a věže kaple sv. Jakuba rovněž s dvěma zvony. Podnětem k vytvoření dnešního zvonového fondu na Černé věži bylo puknutí starého Bumerinu v březnu roku 1723. Městskou radou vybraný linecký zvonař Silvius Kreuz nejprve v létě téhož roku přelil prasklý Bumerin a poté navrhnul a na podzim realizoval přelití dvou dalších zvonů (Poledníku a Marty) a odlil jeden nový zvon (Oktávu) z důvodu vzájemného sladění (zvony Maria, Stříbrný a Umíráček zůstaly beze změny). V roce 1917 podlehl zvon Poledník válečné rekvizici a v roce 1995 byl nahrazen nejnovějším zvonem Budvar. V témže roce dostaly některé ze zvonů nové závěsy, nová srdce a elektromotorový pohon, na ruční zvonění zůstal pouze zvon Stříbrný a Umíráček, které však dnes běžně nezvoní. Každé poledne vyzvání nejnovější zvon Budvar, každé nedělní poledne zvoní společně zvony Budvar, Marta, Oktáva a Maria. Největší zvon Bumerin se k nim přidává jen při výjimečných příležitostech. Temný a barokně působivý souzvuk zvonů v nezvyklém ladění A-dur jako by posluchače přenášel do jiné dimenze.

Marta

Zvon byl ulit v roce 1723 Silviem Kreuzem z Lince v Českých Budějovicích, a to přelitím staršího zvonu z roku 1506 od pražského zvonaře Bartoloměje.

Místní tradice přisuzovala zvonu, který byl zasvěcen sv. Vítu a sv. Martě volání: „Sil-ná Marta, pád-ná Marta...“. Za 2. světové války byl zvon zrekvírován a odvezen, ale koncem války se jej podařilo najít na „hřbitově zvonů“ na pražských Maninách a spolu se zvonem Oktáva v roce 1947 vrátit do Českých Budějovic. Specifický a jakoby „ochraptělý“ hlas Marty zřejmě zavdal příčinu k neprokázané domněnce, že během svěšování nebo převážení během válečné rekvizice se ve zvonu vytvořila stále se zvětšující puklina.
 

Budvar

Zvon byl ulit v roce 1995 Rudolfem Pernerem v Pasově.

Zvon městu věnoval zdejší pivovar Budvar u příležitosti 100. výročí svého založení a současně 730. výročí založení města, což kromě nápisů na plášti vyjadřuje i pečeť s městským znakem a pivovarnická značka s nápisem „Dej Bůh štěstí“. V jeho hlasu lze při troše představivosti snadno zaslechnout volání: „Dva-nác-tá, dva-nác-tá“. Tento nejnovější zvon svou funkcí i laděním nahradil zvon Poledník od Silvia Kreuze z roku 1723, který jako jediný nepřečkal rekvizice a v roce 1917 byl rozlit pro válečné účely. Budvar stejně jako jeho předchůdce spojuje při společném vyzvánění zvuk dvou menších zvonů (Marie a Oktávy) s dvěma největšími (Martou a Bumerinem).
 

Oktáva

Zvon byl ulit v roce 1724 Silviem Kreuzem v Linci.

Jak napovídá název, zvon je laděn tak, aby o oktávu výše vhodně doplňoval dunivý hlas zvonu Bumerin. Zasvěcen byl sv. Karlu Boromejskému, sv. Markétě a sv. Alžbětě. Nejprve byl odlit už v roce 1723 (jak oznamuje i nápis na plášti), ale protože se nepovedl a rozcházel se o celý tón, zvonař Kreuz jej o rok později na naléhání městské rady odlil znovu, tentokrát s mimořádně čistým a jasným hlasem. Místní tradice přisuzovala hlasu zvonu volání: „An-děl Pá-ně, an-děl Pá-ně...“. Přestože byl zvon během 2. světové války spolu se zvonem Marta zrekvírován a odvezen do Prahy na „hřbitov zvonů“ na Maninách, koncem války se oba zvony podařilo nalézt a v roce 1947 vrátit zpět do Českých Budějovic.
 

Maria

Zvon byl ulit v roce 1684 Paulem Georgem Haagem v Českých Budějovicích přelitím prasklého, o sedm let staršího zvonu od téhož zvonaře. Do tohoto předchozího zvonu byl přidán kov z ještě staršího menšího zvonu neznámého zvonaře, který byl zničen při katastrofálním požáru města v roce 1641 ve dřívější Hodinové věži.

Dříve byl zvon znám též pod jménem Stará Oktáva (zvon zní o oktávu výše než dřívější Poledník a dnešní Budvar), Seďa nebo Klekáník a místní tradice přisuzovala hlasu zvonu volání: „Kle-ká-ní, kle-ká-ní...“. Kromě toho zvon připomínal, že je čas zavřít městské brány.
 

Bumerin

Zvon byl ulit v roce 1723 Silviem Kreuzem z Lince v Českých Budějovicích přelitím staršího puklého zvonu z roku 1507 od místního zvonaře, kováře a puškaře Mikuláše, roce 1617 opraveného místním významným zvonařem Valentinem Arnoldem.

Místní tradice přisuzovala zvonu volání: „Pole, louky, dům, dům, pole, louky, dům, dům...“, zřejmě s poukazem na pomíjivost hmotných statků. Název zvonu (který byl původně zasvěcen sv. Mikuláši, sv. Auraciánovi a sv. Donátovi) vyjadřuje jeho temně dunivý, hučivý zvuk a je ve skutečnosti rodu ženského, tedy správněji „Bumerina“ či „Pumerina“. Zvon je tak jmenovcem monumentálního zvonu Pummerin v chrámu sv. Štěpána ve Vídni, který byl zničen koncem 2. světové války a následně přelit do své nynější podoby, nebo novějšího zvonu v Katedrále sv. Štěpána v německém Pasově. Místní pověst však vypráví odlišnou verzi původu zvonu, podle které zvon ze země vyryl vepř pasoucí se na Sviní louce u Lišova. Tam byl (podle jiné pověsti) ukryt luteránskými horníky z Rudolfova, kteří jej sňali z rudolfovské věže, aby se nedostal do rukou budějovickým katolíkům v jejich ničivé vojenské odvetě za zimní obléhání a zpustošení okolí císařských Budějovic stavovskými vojsky usazenými v Rudolfově v roce 1618-1619. Nalezený zvon měl podle místa nálezu připadnout městu Lišovu, protože se však zvon do lišovské věže nevešel, Lišovští jej prodali Budějovickým za tolik dukátů, kolik se jich dalo nasázet na silnici spojující obě města. Vyplacené dukáty prý dodnes poletují za jasného dne kolem poledne okolo zvonu, může je však spatřit jen ten, kdo není místní, jako doklad bohatství města. Z novější historie Bumeriny není bez zajímavosti, že zvon byl obrovským úsilím několika jednotlivců (především tehdejšího německého starosty Josefa Taschka a místního rodáka Oskara Freunda, důstojníka z vídeňského ministerstva války) po vleklém jednání uchráněn od válečné rekvizice v roce 1917. V roce 1932 o tom Oskar Freund vydal v německém i českém vydání knížečku s názvem Jak byla pro České Budějovice zachráněna „bumerina“. Další zajímavostí je, že na plášti zvonu je mimo jiné vyobrazen římský voják sv. Auracián, patron města Českých Budějovic, jehož ostatky byly do města přeneseny v roce 1644, a také Panna Maria Budějovická, paládium města z počátku 15. století.

Stříbrný

Zvon byl ulit v roce 1630 Vojtěchem Arnoldem v Českých Budějovicích přelitím staršího zvonu od neznámého zvonaře.

Místní tradice přisuzovala jasnému hlasu zvonu volání: „Krás-ný jsem, krás-ný jsem...“. Podle pověsti je hlas zvonu zabarven příměsí stříbra ve zvonovině. Tuto pověst může nepřímo vysvětlovat fakt, že zvonař Vojtěch Arnold, zřejmě syn významného zdejšího zvonaře Valentina Arnolda, byl později, po svém přesídlení do Prahy, už jako zbrojař a hejtman císařské armády uvězněn pro blíže neurčené machinace s kovy. Někteří zvonaři si k výrobě zvonů vyžádali drahé kovy, které však do zvonoviny nepřidali a nechali si je pro sebe. Tak mohla vzniknout řada pověstí o zvonech obsahujících drahé kovy. Z akustického hlediska však jiné kovy než bronz a cín hlas zvonů spíše kazí, stříbro a zlato nevyjímaje.
 

Umíráček

Zvon byl ulit v roce 1705 Silviem Kreuzem z Lince v Českých Budějovicích.

Místní tradice přisuzovala hlasu zvonu volání: „Nic ne-měl, nic ne-měl...“. Protože se Umíráček spolu se Stříbrným nachází v lucerně věže, zvonilo se na něj 15 m dlouhým provazem. Podle pověsti pomáhala věžnému zvonit na Umíráček ruka kostlivce, který na zvonu seděl, což bylo důvodem, proč se na něj zvonilo tak snadno a často. Proto nebylo radno se na houpající se zvon vzhůru do lucerny dívat.

Text s využitím publikací Karel Kuča: České, moravské a slezské zvonice (Libri, 2001), Zdeněk Fišera: Encyklopedie městských věží v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (Libri, 2006), Václav Ambrož: Ambrožovy budějovické pověsti a povídky (Nová tiskárna Pelhřimov, 2003), Pavel Koblasa – Daniel Kovář: Kniha o Černé věži (Jelmo, 1997), František Hobizal: Zvony naší katedrály (Setkání, roč. 6/1995, č. 1, s.12-15), Jiří Chvojka: Historie zvonů umístěných na českobudějovické Černé věži (Českobudějovické listy 1995, 12.10., s. 11), Karel Pletzer: Zhoubný požár Českých Budějovic v roce 1641 (Výběr, roč. 37/2000, č. 2, s. 97-109) a Karel Pletzer: Českobudějovičtí zvonaři do 2. poloviny 18. století (Jihočeský sborník historický, roč. 46/1977, s. 25-41) zpracoval Vít Erban.

<< zpět k nahrávkám zvonů